Na lodi může jezdit každý, říká olympijský vítěz Doktor

Na olympijských hrách v Atlantě 1996 vybojoval ve dvou dnech dvě zlaté medaile. Je světovým i evropským šampionem, získal kupu medailí z vrcholných mezinárodních i domácích akcí. Kanoistiku však hlavně vnímá jako skvělý sport pro život. „Dala mi v podstatě všechno,“ říká Martin Doktor. Kdykoli může, sleduje na kole podél vody domácí i mezinárodní závody nebo sedne do člunu a při soustředění radí mladým kanoistům. „Kanoistiku může v podstatě dělat každý,“ míní.

Opravdu je kanoistika sport pro každého?

Je to tak hlavně díky tomu, že na základní úrovni loď unese každého a ovládat se ji nakonec naučí každý. A vlastně tam doopravdy moc nezáleží na tom, jakou má člověk stavbu těla. Jasně, pro vrcholovou kanoistiku je lepší, když má někdo delší ruce. Ale pro základ je to úplně jedno. Navíc i z toho vrcholového sportu mám ze své kariéry příklady soupeřů například z Maďarska, kdy jeden byl dvoumetrový a měl 110 kilo a druhý měřil 165 centimetrů a sice byl silný, ale malinký – ale oba dva měli medaili z olympijských her. Na gymnastiku dvoumetrový člověk nepůjde, pro basketbal nebo veslování se taková výška naopak hodí. U kanoistiky nemusíte být velký, nebo malý… V tom je ten náš sport hezký a může ho dělat opravdu každý.

Proč by děti měly začít s kanoistikou, pokud mají tu možnost?

Především kvůli tomu, že je to krásný sport v přírodě mezi lidmi. A to poslední bych podtrhnul. Protože většinou se v klubech utvoří dobrá parta lidí, kteří si rozumějí. U vody se na sebe totiž musejí spolehnout, třeba když jedou na deblu. A když děti začnou s kanoistikou, znamená to především, že začnou sportovat. Na kanoi nebo kajaku se jezdí hodně, ale vedle toho se dělá hodně dalších věcí. A parta je tam opravdu fajn.

Jak vzpomínáš na svoje začátky?

Já to měl jednoduché. Do loděnice jsem se dostal, když mě tam naši v kočárku dovezli. Předpokládám, že tam vedla moje první cesta, když máma s kočárkem vyjela. Byl jsem tam odmalička. Táta mě s sebou bral na člun od dvou let. Trochu vážněji jsem začal jezdit od šesti, sedmi na kajaku, když už se tomu dalo říkat, že jezdím sám na lodi. Vzpomínám na to moc rád.

V dospělosti jsi byl úspěšný na kanoi, ale začínal jsi tedy na kajaku?

Na kajaku je to jednodušší, sedí se v něm, má kormidlo, což je snazší na ovládání, člověk se opravdu lépe naučí jezdit na vodě. Takže jsem začal na kajaku a chtěl jsem na něm jezdit. Ale pak najednou nastala situace, kdy týmový kolega Martin Suchomel zůstal na deblkanoi sám, protože jeho parťák Lukáš Zvařina postoupil do o rok starší kategorie. Martin byl velký a kdyby v té době jezdil na singlu, tak nás všechny předjel. Ale vzal si mě do lodi a v prvním závodě jsme byli druzí a ten další už jsme vyhráli a od té doby jsme v mládežníkách vyhrávali pořád. Takže mě pro kanoi přesvědčilo, že jsem měl parťáka, se kterým budu vyhrávat. Navíc táta byl kanoista a vždycky si přál, abych na kanoi taky jezdil. Takže se na mě tak trochu domluvil s Milošem Řezníčkem, tehdejším trenérem na Sportovním gymnáziu v Pardubicích a zároveň výrobcem pádel. Ten mi nachystal krásné malé pádelko, které bylo i hezké od pohledu. A řekl mi, že když půjdu na kanoi, tak mi ho dá. Takže i díky tomu kanoe nakonec vyhrála.

Vrcholový sport – nejde jen o kanoistiku – je náročný po všech stránkách. Ale když se bavíme o dětech, dá se kanoistika dělat jen pro zdraví a zábavu?

Určitě! I na rychlostních lodích. Na kajaku jednoznačně, kanoe je o maličko těžší vzhledem k tomu, že se na ní klečí a pádluje na jednu stranu, takže ovládání je trochu složitější. Ale je to krásná a tradiční disciplína, která stejně jako kajak skvěle pomůže trénovat stabilitu a střed těla. A ke které má navíc blízko každý, kdo jede v létě na vodu. Jsme národ vodáků. Stačí se podívat na to, kolik lidí jezdí na kanoi přes léto na Vltavu, Lužnici, Ohři. Ač si to málokdo uvědomuje, budeme mít neregistrovaných vodáků stejně jako běžců. Tihle lidé jezdí na vodu pro radost a zábavu, ale pořád je to kanoistika.

Co ti kanoistika dala do života?

To bych mohl odříkat svůj život, protože vše bylo od začátku spojené s kanoistikou, se sportem. Díky tomu jsem poznal lidi kolem sebe a dostal se tam, kde jsem. Když jsem se narodil, táta trénoval. A mamka v podstatě taky. Takže se vracím k odpovědi výš, jak mě dovezli do loděnice v kočárku… Ale obecně, kanoistika – jako mnoho jiných sportů – dá člověku do života spoustu dobrých věcí. Od toho, že je schopný překonávat překážky, že ví, že nic zadarmo nedostane. Aby byl člověk na lodi rychlý, musí pracovat a trénovat. To se hodí i ve všech dalších oblastech života. A kanoistika je navíc krásný sport v nádherném prostředí na vzduchu a mezi super lidmi.